V době Československa byly hračky jiné než dnes. Většina vznikala v tuzemsku z dostupných materiálů a bez složitých součástek a elektroniky. Nejčastěji se vyráběly z plastu nebo kovu, a i když dnes působí zastarale, mají stále určité kouzlo. Připomeňme si pět z nich, které byly ve své době obzvláště populární.
Místo plastových figurek hrdinů ze zahraničních filmů, barbín a plyšáků z Kauflandu stály na poličkách v dětských pokojících dříve hračky z tuzemské produkce. Ačkoliv se jednalo o předměty, které se vyráběly ve velkém, děti z nich byly nadšené a dokázaly si s nimi hrát hodiny. Tyto hračky byly součástí dětství celé generace Čechoslováků.
Igráček
Igráček se poprvé objevil v roce 1976. Malý plastový panáček s pohyblivýma rukama, nohama a hlavou byl jednoduchý, ale mezi dětmi mimořádně oblíbený. Každá tato postavička představoval určité povolání, například hasiče, doktora, kuchaře nebo třeba popeláře. Hračka byla vyráběna v podniku IGRA Praha, odkud pochází i její název.
Děti si s Igráčky nehrály jen jako s figurkami, ale vytvářely s nimi celé scénky a příběhy. Tím, že byl každý jiný, vznikaly sbírky, a kdo měl třeba i policejní motorku nebo sanitku, byl král pískoviště. Postavičky byly odolné a díky své velikosti i skladné, takže jste je mohli nosit po kapsách kamkoliv.
Připomeňte si, jak vypadala reklama na Igráčka:
Zdroj: YouTube.com
Stavebnice Merkur
Kovová stavebnice s díly, které se šroubují k sobě matkami a šroubky, vznikla už ve 20. letech minulého století. V socialistickém Československu se vyráběla v Polici nad Metují a patřila mezi nejoblíbenější technické hračky vůbec. Děti s ní mohly stavět jeřáby, auta, mosty nebo výtahy, záleželo jen na fantazii a počtu dílů.
Merkur nebyl hračka pro každého. Vyžadoval trpělivost, přesnost a určitou míru technického nadání. Šroubky byly malé a hrany kovových dílů ostré. Přesto byl Merkur neuvěřitelně populární, hlavně mezi kluky. Rodiče stavebnici dávali svým chytrým dětem někdy i jako přípravu na budoucí technické vzdělání.
Zajímavostí je, že právě na stavebnici Merkur prováděl v 50. letech první pokusy český fyzik Otto Wichterle při vývoji kontaktních čoček. Dnes se Merkur stále vyrábí, v téměř nezměněné podobě. Pro někoho je to pouze retro hračka, ale pro mnohé z nás vzpomínka plná nostalgie.
Reportáž z výstavy stavebnice Merkur od TV Markíza:
Zdroj: YouTube.com
Autíčka
Autíčka byla chloubou nejednoho dětského pokoje. Nešlo přitom o zahraniční modely Ferrari nebo Porsche, ale o realistická zmenšení tehdejších vozidel, která jezdila po československých silnicích (například Tatra 613, Škoda 120 nebo autobus Karosa). Vyráběla se nejčastěji pod značkou Kovodružstvo Náchod, a to z pevného kovu obvykle v kombinaci s plastovými detaily.
Každé autíčko mělo něco do sebe. Některá měla natahovací strojky, jiná otevírací dveře nebo funkční volant. Děti si s nimi hrály jak doma na koberci i venku na pískovišti. Vydržela toho opravdu hodně. Po pádu ze schodů z nich možná odpadla náprava, ale karoserie zůstala celá.
Sbírání kovových autíček bylo mezi kluky běžné a výměny mezi kamarády probíhaly s vážností, která připomínala obchodování s reálnými veterány. Dnes mají tyto hračky vysokou sběratelskou hodnotu a na burzách se prodávají za stovky až tisíce korun. Tehdy ale šlo hlavně o to, mít co nejvíc různých modelů a vymýšlet s nimi vlastní dopravní svět.
Mončičák
Mončičák, oficiálně monchhichi, byl původně japonská hračka, která se ale v 80. letech masově rozšířila i v Československu. Plyšová postavička s plastovým obličejem a palcem v puse se rychle stala miláčkem dětí, hlavně díky své roztomilosti a měkkému tělu. Do Čech se mončičáci údajně dováželi z Maďarska.
Tento plyšák měl různé barvy, výrazné oči a do pusinky pasoval prst jeho ruky, takže připomínal miminko, které si cucá palec. Mončičák byl pro mnohé děti kamarád, který se bral na výlety, do školky nebo i do nemocnice. Díky svému roztomilému vzhledu byl oblíbený hlavně u holčiček.
Přestože šlo o zahraniční produkt, stal se v Československu natolik rozšířeným, že ho lidé brali za domácí záležitost. Některé rodiny dokonce šily nebo pletly vlastní napodobeniny této populární hračky.
Jen počkej, zajíci!
Tato kapesní elektrohra, vyráběná sovětskou firmou Elektronika IM, byla jednou z prvních herních zařízení, které se objevily v československých domácnostech. Na monochromatickém displeji se pohyboval vlk z kresleného seriálu Jen počkej, zajíci!, jehož úkolem bylo chytat padající vajíčka do košíků. Hráč ovládal vlka čtyřmi tlačítky a snažil se udržet tempo hry co nejdéle.
I když šlo o technologii jednoduchou, tehdy to byla naprostá bomba. Hra fungovala na tužkové baterie a snad každé dítě si ji přálo. Kdo měl tuto hru, byl v kolektivu okamžitě středem zájmu. Uznání ostatních dětí jste si přitom zasloužili, pokud jste ve hře dokázali překonat hranici 100 bodů.
Ukázky hry:
Zdroj: YouTube.com
Design hry odpovídal své době. Měla plastové tělo i tlačítka a obrazovku s jednoduchými grafikami. Pro mnohé to byla první zkušenost s elektronickou zábavou, dávno před nástupem počítačů a herních konzolí. Dodnes je to jeden z nejznámějších symbolů dětské techniky socialistické éry.
Zdroje: czechdesign.cz, abicko.cz, dvojka.rozhlas.cz