V době socialismu byly naše kuchyně vybavené takřka totožně. Každý měl doma stejné skleničky, hrnce, příbory i spotřebiče, které dnes už vídáme jen zřídka. Občas je však můžeme ještě zahlédnout třeba na bleších trzích nebo v bazarech.
Některé kusy nádobí přežily celé generace a dokonce i po desítkách let stále fungují. Pokud jste se narodili před revolucí, možná si níže uvedené kuchyňské náčiní a nádobí budete ještě pamatovat. Minimálně z Duritek se alespoň jednou za život napil každý, kdo vyrůstal v předchozím režimu.
Nerozbitné skleničky
Neodmyslitelným symbolem socialistických kuchyní byly skleničky z tvrzeného skla, takzvané Duritky. Nebyly kdovíjak elegantní, ale zato vydržely téměř všechno od pádu na lino až po mytí v horké vodě. Každá rodina měla doma několik sad a používaly se prakticky na vše. Děti z nich pily šťávu, návštěvy zase kávu nebo čaj.
Můžete si je pamatovat i z legendárního filmu Pelíšky, kde postava Bohouše Šebka v podání Miloslava Donutila věnuje své ženě toto nádobí na Vánoce jako dárek. Hrdě jí sdělí, že se jedná o speciální skleničky, protože jsou nerozbitné, načež je členové rodiny zkouší pouštět na zem, aby otestovali, zda tomu tak skutečně je. Inu, doslova nerozbitné nebyly, jak ostatně ve filmu demonstroval pubertální syn zmíněné postavy. Nicméně odolné vskutku byly.
Scéna z Pelíšků:
Zdroj: YouTube.com
Smaltované hrnce s puntíky
V každé domácnosti se dříve našli také alespoň jeden klasický smaltovaný hrnec s puntíky. Nejčastěji se objevoval v červené nebo modré barvě s bílými tečkami. Tento typ nádobí má v sobě nádech nostalgie a mnozí z nás jej mají nezapomenutelně spjatý s vůní bramboračky nebo guláše.
Na těchto hrncích bylo kouzelné hlavně to, že sloužily celé generace. I když se sem tam odštípl kousek smaltu a objevilo se rezavé kolečko, nikomu to nijak zvlášť nevadilo. Hrnce byly levné a téměř nesmrtelné. Často se dědily mezi členy rodiny a ještě po letech věrně sloužily. I v dnešní době se přitom smaltované nádobí stále prodává a má své zaryté fanoušky.
Hliníkové příbory
Součástí vybavení socialistické kuchyně byly obvykle i hliníkové příbory. Jelikož šlo o lehké a prakticky nezničitelné nádobí, používalo se společně s ešusem jako výbava na vandrech nebo třeba na pionýrských táborech. Sadu hliníkových vidliček, lžic a nožů měli doma nebo na chatě snad úplně všichni.
Hliníkové nože nebyly příliš ostré, takže se spíše hodily na roztírání než na krájení. A protože byl příbor z měkkého kovu, děti si s ním rády u jídla hrály na siláky a schválně ho ohýbaly. Bohužel vrátit takovou ohnutou hliníkovou lžíci do zcela původního stavu už nebylo tak snadné, vždy zůstala trochu deformovaná.
Sifonová láhev
Sifon je termín, kterým se v Česku a na Slovensku označuje domácí přístroj na výrobu sodovky, rozšířený zejména v období socialismu. Šlo o láhev ze silného skla, do níž se vkládaly malé bombičky s oxidem uhličitým. Po stisknutí páčky se voda sytila bublinkami a vznikala perlivá sodovka.
Skleněné či hliníkové sifonové lahve byly odolné a bombičky s plynem se daly snadno dokupovat v obchodech. V podstatě se jednalo o jakéhosi předchůdce SodaStreamu. Dnes už se jedná o raritu, ačkoliv někteří lidé ho mají stále uschovaný. Z původně běžného spotřebiče se postupně stal předmět s kulturní i historickou hodnotou, připomínající jednu éru československého života.
Nesmrtelný mixér ETA
Mezi legendární vybavení socialistické kuchyně patří jednoznačně také nesmrtelný mixér ETA0010. Tento hranatý, masivní a hlučný kuchyňský přístroj působil ve své době skoro futuristicky a nechyběl snad v žádné domácnosti. I když se občas zadrhnul a nejedna kuchařka na něj nadávala, jeho odolnost byla obdivuhodná.
Kromě klasického mixovacího nože měl i přídavné mlýnky, takže jste v něm připravili omáčku, jemnou polévku nebo třeba ořechovou posypku na cukroví. Ačkoliv byl velmi bytelný, člověk se musel obrnit trpělivostí, když s ním pracoval, protože ne vždy rozmixoval vše tak, jak jste potřebovali. Když jste ho navíc zapnuli, spustil takový rachot, že ho slyšelo celé patro v paneláku.