V osmdesátých a devadesátých letech byly děti neposedné, stejně jako je tomu v současnosti. Sedět tiše v lavici o přestávce a připravovat se na další hodinu bavilo opravdu málokoho. A tak si žáci a žákyně krátili čas různými aktivitami a hrami. Na některé z nich se ale bohužel už skoro zapomnělo.
Mnoho aktivit, které jsme jako děti zbožňovaly, doslova upadlo v zapomnění. Často se jednalo o generační fenomén, který postupem času přestal dospívající mládež bavit. Když nám je ale čirou náhodou někdo připomene, nemůžeme se ubránit úsměvu.
Pogy
Pogy byly oblíbenou dětskou hrou v 90. letech. Jednoduchá papírová nebo plastová kolečka s legračními obrázky, ilustracemi z filmů či s logy známých firem nabízela žákům spoustu zábavy. Zároveň byly ve své době také sběratelskými předměty. Kdo měl kovový házečák nebo holografické pogy, ten byl králem třídy.
Pogy se daly koupit v hračkářství i v trafice, ale nejjednodušeji se daly získat při hře. Ona totiž tato hra byla tak trochu hazard. Princip spočíval v tom, že dva hráči na sebe poskládali několik svých koleček obrázkem dolů (například 5 a 5) a potom se jich pomocí házecícho kolečka (tzv. klinker nebo slammer) snažili co nejvíce otočit obrázkem nahoru. Všechna kolečka, která tímto způsobem spadla z komínu, si následně přivlastnil ten, kdo je otočil.
Touto hrou trávily děti čas o přestávkách ve škole mezi vyučovacími hodinami, v družině, na hřišti, zkrátka všude, kde se dalo. Její původ sahá až do 30 let minulého století na Havaj. Tehdy však děti neměly pogy, které známe dnes, ale hrály tímto způsobem s obyčejnými víčky od nápojů. K nám se hra dostala v roce 1993, nicméně trend neměl moc dlouhého trvání. Dodnes ovšem v některých z nás vyvolává příjemné nostalgické pocity.
Céčka
Podobně jako pogy frčela u nás svého času také céčka. Tyto drobné plastové předměty, které jsme nosili na krku v dlouhých řetízcích, mají však v tuzemsku mnohem delší tradici, než je tomu v případě pogů. Původně se jednalo o doplňky k sukním, později měly sloužit jako plastové součásti závěsů do dveří. Avšak postupem času našly tyto předměty zcela jiné uplatnění.
Děti s nimi na hřištích a ve školách hrály čáru, autíčka a další hry, které je zrovna napadly. Stejně jako v případě pogů bylo cílem získat co nejvíce soupeřových céček. Nejžádanější přitom byla céčka třpytivá, průhledná, neonová, fosforeskující nebo ta, která měla nějaký vzácnější, složitý tvar.
Největší slávu céčka zažila v 80. letech 20. století, kdy se stala fenoménem, který zachvátil celou generaci. Děti si je vyměňovaly mezi sebou a předháněly se, kdo má nejzajímavější kousek. Mezi žáky fungovala céčka dokonce jako takové speciální platidlo, za které jste mohli vyměnit i jiné předměty nebo třeba svačinu. Céčkové šílenství pohltilo ve své době skoro každé dítě a ustalo až koncem 20. století. I dnes se však stále dají koupit v některých obchodech.
Přebírání provázku
Legendární hra, která pohltila především mladé dívky ve druhé polovině 20. století, spočívala v přebírání provázku. Takzvaná přebíračka se nejčastěji hrála ve dvou lidech, ale existovaly také techniky, které umožňovaly, aby si touto kratochvílí krátil čas i jedinec. A když kamarádkám nevadilo se střídat, mohly hru hrát naopak ve větším počtu.
Ukázka hry přebírání provázku
Zdroj: YouTube.com
Základem hry byl provázek svázaný konci k sobě, který se natáhl mezi ruce. Různými technikami se pak provázek nabíral či podebíral, aby vždy vytvořil nějaký speciální obrazec. Ti nejlepší přebírači dokázali vytvářet složité variace a ornamenty, které by pomotaly hlavu i dospělému. Hra se těší poměrně slušné oblibě i dnes, jen už není mezi dětmi tak rozšířená jako v minulém století.
Hakysák
Hakysák, nebo též hakisak, sýpa či footbag, představuje malý háčkovaný, kožený nebo z jiného materiálu ušitý míček vyplněný fazolemi, rýží, čočkou či syntetickými kuličkami. Stejným slovem se pak nazývá také soubor her, při nichž se tento míček používá. V devadesátých letech a na přelomu tisíciletí se z této aktivity stal společně se skateboardingem prakticky generační kult.
Ačkoliv je hakysák aktivita, která se provozuje spíše venku, pro děti nikdy nebyl problém najít si nějaký ten kousek místa na kopání také ve třídě. Učitelé to však neviděli moc rádi, jelikož stačilo jen málo, aby se dítě nechalo unést a koplo větší silou nebo špatným směrem, a nehoda v podobě rozbitého třídního vybavení byla na světě.
Slovo hakysák vznikl z názvu Hacky sack, s nímž přišel v roce 1972 John Stalberger. Ten byl blízkým přítelem muže jménem Mike Marshall, který tento druh sportu vymyslel, když si z fazolí zašitých do špičky ponožky vyrobil prototyp dnešního hakysáku. John Stalberger pomohl svému příteli novinku prosadit a uspořádal několik soutěží, z nichž později vzešly samostatné sportovní disciplíny.
Piškvorky
Poslední aktivitou, kterou nemůžeme vynechat, jsou piškvorky. Tuto legendární hru hrál na základní škole snad každý žák. Stačil vám k ní papír (ideálně kostkovaný) a tužka. Některé děti si však nelámaly hlavu s tím, na čem budou piškvorky hrát, a tak se často herním polem stala dřevěná deska lavice. Když na to ale učitelé přišli, bylo zle.
Princip piškvorek je snadný. Dva hráči střídavě po jednom vyplňují políčka na herní ploše. Do kostiček jeden píše křížky, druhý kolečka. Cílem hry je přitom spojit pět stejných symbolů v řadě. Dnes se piškvorky hrají i na mezinárodních soutěžích, a v České republice máme dokonce hrdého držitele titulu mistra světa, Martina Muziku.
Jak název této hry vzniknul, nikdo přesně neví. Existují však dvě teorie, z nichž jedna dává smysl více a druhé méně. Pravděpodobnějším vysvětlením je, že název vzešel ze slovenského spojení slov „piš do štvorca“. Někdo má však za to, že piškvorky vycházejí z rodového jména brouka škvora, kterému na Moravě říkají pískavka. Spojením těchto dvou pojmenování vznikl název piškvor a od něj se pak údajně měl odvodit název hry. Zda je jedna z těchto teorií pravdivá, nebo je to úplně jinak, však nejspíše nikdo netuší.
Zdroje: radioblanik.cz, medium.seznam.cz, ceskatelevize.cz, abicko.cz, piskvorky.cz, olympijskytym.cz