Byli dva. Jeden měl jiskru v oku a klid v hlase, druhý zase neodolatelné nutkání rozebírat svět na drobné absurditky. Miloslav Šimek a Jiří Grossmann tvořili dvojici, která dokázala udělat humor z čehokoliv. Z vojenského rozkazu, ze školní besídky i z fronty v bufetu. Jejich povídky jsou přesně tím typem textů, které dokazují, že smysl pro absurditu je nadčasový.
Když se Šimek s Grossmannem potkali v 60. letech, těžko mohli tušit, že jejich jména se stanou synonymem pro chytrý humor. Začali psát během vojny a zapisovali si prakticky všechno, co jim připadalo trochu divné. A že toho bylo dost. Právě ze schopnosti udělat grotesku z čehokoliv vznikl styl, který později bavil diváky Semaforu i posluchače jejich povídek.
Šimek a Grossman – Jak jsme chovali užitečné zvíře
Zdroj: YouTube.com
Jejich texty měly jednoduchou konstrukci, která zahrnovala obyčejnou situaci následovanou sérií absurdních událostí a přehnaných reakcí zúčastněných postav. Divák či posluchač jejich povídek si nemohl nevšimnout, že čím normálnější prostředí se v komedii objevovalo, tím větší v něm byl prostor pro absurditu.
Šimek byl spíš pozorovatel, zatímco Grossmann romantik a textař s citem pro rytmus. Dohromady vytvořili vyváženou dvojici. Jeden psal příběhy, druhý jim dával duši a melodii. Grossmann mimo jiné složil i několik dnes legendárních písní, třeba Závidím nebo Jako kotě si příst. Šimek naopak později pokračoval jako scenárista a moderátor, přičemž základ jeho stylu zůstal stejný, důležité pro jeho tvorbu bylo nebrat sebe ani svět příliš vážně.
Vydané soubory jejich povídek (například Besídka zvláštní školy, Návštěva cirkusu nebo pozdější výběry pod názvem Povídky Šimka a Grossmanna) ukazují, že jejich humor byl založený hlavně na pozorování. V jejich světě se každý průměrný den dokáže zvrhnout do grotesky. V podstatě šlo o jakési satiricky pojaté mikrostudie toho, jak se lidé chovají, když se něco lehce pokazí.
Z dnešního pohledu se dá říct, že Š+G byli minimalisté české komedie. Nepotřebovali kulisy ani zveličování, stačilo jim pár vět, tón hlasu a trocha sebeironie. Když se k jejich povídkám vrátíte dnes, zjistíte, že fungují i bez znalosti doby, kdy vznikly.
A i když Grossmann ve 30 letech tragicky zemřel, jejich společná stopa tu zůstala navždy. Šimek pojmenoval po příteli divadlo, psal dál a nikdy se nepřestal vracet k tomu, co jejich humor dělal jedinečným, tedy schopnosti dívat se na běžný život z mírného nadhledu. Možná právě proto povídky Šimka a Grossmanna nikdy doopravdy nezestárnou.
Zdroje: sigrosada.webnode.cz, rozbor-dila.cz, milujemecestinu.cz