V současnosti se školákům naskýtá možnost vybrat si z široké nabídky školních potřeb. K dispozici mají nepřeberné množství barevných provedení s důrazem na ergonomii daných pomůcek, kromě toho ve výuce přibývá digitálních zařízení. O tom si dříve mohly děti nechat jen zdát. Výběr byl menší, zato však tehdy používané školní potřeby dětem vydržely leckdy déle než ty nynější.
Takový piják nebo logaritmické pravítko ze škol už dočista vymizely. Drtivá většina dnešních dětí by nevěděla, jak je použít. Přitom to není tak dávno, co se během vyučovacích hodin používaly zcela běžně. Sestavili jsme seznam pěti školních pomůcek, které dříve představovaly běžnou výbavu žáka, dnes už ale k vidění buď vůbec nejsou, nebo ustoupily do pozadí na úkor těch modernějších.
Aktovka
Školní aktovka představovala a dosud pro prvňáčky představuje velkou věc. Její podoba se ovšem radikálně proměnila. V současnosti dominují pestrobarevné lehké batohy, na nichž mívají malí školáci své oblíbené hrdiny z pohádek nebo zvířátka a další dětské motivy.
Dříve ovšem takové možnosti nebyly. Mezi hlavní výrobce školních brašen patřily Kožedělné závody Klatovy, které možná spíše znáte pod názvem Kozak. Ty sice vyráběly kvalitní aktovky, ale zároveň dost těžké. Bývaly jednobarevné s kovovými přezkami. Kožené aktovky později nahradila lehčí koženka.
Až na přelomu 70. a 80. let se na ně začaly tisknout i jednoduché obrázky a dětské motivy. Úplně první aktovky se přitom začaly vyrábět na přelomu 19. a 20. století. Sestávaly z pevného kartonu nebo kůže a jejich vnitřní prostor nebyl nijak členěný. Objednat jste si ji tehdy mohli u místního brašnáře.
Verzatilka
Mechanická padací tužka, ke které jste nepotřebovali ořezávátko. To je verzatilka. Ořezávátko už v ní totiž bylo zabudované, tuhu jste snadno naostřili pomocí hrotítka. Mezi lidmi se jí běžně přezdívalo krajón. Dané označení vychází z francouzštiny, kde se slovem „crayon“ označuje tužka.
Klasická tužka mívá dřevěný obal, u verzatilky ho ovšem tvoří kovový, který je trvanlivější a kromě uchycení tuhy umožňuje také její pohyb. Tuha se vysunula poté, co jste stiskli konec verzatilky. Její obal našel ovšem i jiné uplatnění, kluci si z něj dělali flusačky. Jako munici využívali všechno možné, kuličky papíru, kousky gumy nebo třeba rýži.
Verzatilka patří mezi české vynálezy, prvně ji vyrobili v roce 1950 v továrně Koh-i-noor Hardtmuth v Českých Budějovicích. Uvádí se, že jedna verzatilka vystačila na čáru o délce 56 kilometrů. Zakoupit se dala s různým průměrem tuhy, přičemž ve škole se nejčastěji používaly ty s průměrem 2 mm.
O psacích potřebách:
Zdroj: YouTube.com
Piják
Oficiální název zní savý papír, nikdo mu však neřekl jinak než piják. Byl určen k odsátí přebytečného inkoustu. Měl ale různé využití, někdo ho zastrčil dozadu do sešitu a dál se o něj nestaral, jiní si z něj dělali vlaštovky nebo náboje do flusačky.
Piják tvořil součást každého sešitu a školáci ho užívali dennodenně. U inkoustu totiž trvalo, než zaschnul, a tak namísto čekání žáci vzali piják, přiložili ho k napsanému textu, čímž ho vysušili a zabránili jeho rozmazání. Často také sloužil k vysušení kaněk.
Obvykle míval růžovou barvu, vyskytoval se ale i v jiných pastelových barvách. V 90. letech pak převažovalo jeho světle šedivé provedení. Na pohled vypadal jako ručně vyráběný papír, oproti tomu klasickému býval silnější a míval nezalisovaná vlákna.
Plnicí pero
Plnicí pero tvořilo základní školní pomůcku, bez níž jste se u většiny předmětů neobešli. Školáci od něj proto měli konečky prstů nebo hrany dlaně často zbarvené domodra, jak vehementně ho používali. A když jste se dopustili chyby, nezbývalo než dané slovo přeškrtnout a napsat ho znova. Mnozí si své první pero dokáží vybavit i dnes, o desítky let později.
Většina vlastnila bombičkové pero, na jehož vrchu se některým skvěla hlava pandy a jehož vyprázdněná bombička se jednoduše vyměnila za novou. I u něj se ale občas stávalo, že bombička uvolnila příliš inkoustu a na papíře tak udělala nevzhlednou kaňku. Někteří však možná ještě pamatují na plnicí pera s pístkem, do nichž se inkoust nasával pod tlakem z lahvičky, popřípadě kalamáře.
Logaritmické pravítko
Jako si dnes hodiny matematiky nelze představit bez kalkulačky, dříve bylo nepostradatelné logaritmické pravítko. Sloužilo k výpočtu úloh operujících s násobením, dělením, umocňováním a odmocňováním. Na pokročilejších jste také mohli snadno zjistit hodnoty goniometrických funkcí. Školáci s jeho pomocí řešili úlohy ještě na začátku 70. let. Poté ho z učeben vytlačila kalkulačka.
Logaritmické pravítko sestávalo z pevné části, šoupátka (posuvná část) a běhounu (průhledný posuvný rámeček s ryskou). Na pevné části a šoupátku se nacházely stupnice a na nich dále jednotlivá čísla. „Logáro“ však našlo i jiné využití. Žáci ho používali k podtrhávání, případně rýsování a o přestávkách jím někteří šermovali.
První logaritmické pravítko mělo podobu dvou posuvných stupnic s logaritmy a bylo stvořeno už kolem roku 1620. Díky logaritmickému pravítku už jste nemuseli zdlouhavě vyhledávat hodnoty v logaritmických tabulkách, celý proces se tak zjednodušil a urychlil. U nás je zhotovoval především podnik Logarex.
Použití logaritmického pravítka:
Zdroj: YouTube.com
Zdroje: theses.cz, prazsky.denik.cz, disk.cpilot.cz, vlast.cz